„Po jednodenní odmlce zdravím všechny do České republiky s konstatováním, že portugalské soustředění se nám přehouplo do druhé poloviny a nám s postupující únavou trochu začíná docházet humor :) !

Pondělní radost ze splněných fyzických testů rychle vystřídala zdejší realita: dvoufázové tréninky a mezi nimi ještě přednášky na různá pravidlová témata. Na hřišti musíme vydržet fyzicky, ale stejně je nutné, aby fungovala hlava. Člověk nesmí ustrnout, i pravidla se vyvíjejí a smyslem těchto společných akcí je, abychom na vzniklé situace na hřišti měli pokud možno všichni jednotný metr. I když to je někdy složité, ve fotbale nikdy není žádná situace úplně stejná. Pravidla sice jsou jasně daná, ale jejich výklad může být mnohdy jiný.

Teď konkrétně jsme třeba měli workshopy o úmyslné hře rukou, ofsajdech, spolupráci mezi rozhodčími na hřišti a naposledy o popisu přestupku. To je docela zajímavé: jde o to, že když hráči udělíme trest, je nutné zachovat přesně stanovený postup na hřišti.

A poté je všechno dobře vyřešit i administrativně – tedy správným vyplněním v zápise o utkání. V dnešní době má přístup do elektronických zápisů do informačního systému každý člen FAČR, a pokud je tam nesmysl, na nás rozhodčí to samozřejmě vrhá špatné světlo. Navíc na základě špatně vyplněného zápisu pak může hráče trestat i disciplinární komise, pokud to my špatně popíšeme. Takže ať má člověk na vrcholné úrovni sebevíc odpískaných zápasů, tyto teoretické věci musí brát se vší vážností. I po těch letech to vnímám jako hodně užitečné záležitosti a pořád se učím.

V lavicích tedy držíme ve střehu hlavu, na hřišti nám dává do těla náš kondičák Honza Hanzl. Začíná přituhovat, nohy začínám cítit už po atletické abecedě. Moje zásoby hořčíku na křeče docházejí, stejně jako síly všem ostatním klukům, ale vždycky se kousneme. Například středeční trénink zakončený deseti padesátimetrovými sprinty ve třech sériích úplně nechutnal. Pak jsme si dali rychlou sprchu, oběd a po zmíněné teorii následoval ještě kruhový posilovací trénink v areálu hotelu.

Bez mučení přiznám, že tam už se tělo trochu vzpíralo :) Tady zase hraje roli naše velká skupina: pokud v ní fungujete, nikdy nechcete odpadnout, vyhecujete se. Přece jen jste na očích celé komisi rozhodčích i kolegům a před nikým nechcete ukázat nějakou slabost nebo být všude poslední. V tomhle je společné soustředění perfektní, všichni jdeme do maxima. Když jdu třeba někdy po práci běhat večer sám doma v Praze po Riegrových sadech, tak si čas od času řeknu, jestli to mám vůbec zapotřebí a zabalím to. Tady to neexistuje.

Program tady máme nabitý, občas jsem rád, že sebou někde na pár minut plácnu a jen ležím. Závidím našemu padesátiletému fenoménovi Pavlovi Peřinovi, který po dvou fázích vymění tričko a se skoro jednou tak mladšíma klukama ještě vyrazí na kolo :) S tím se asi musíte narodit a otevřeně říkám, že Pavel je pro mě borec. Nejen svojí vitalitou, ale i tím, jak působí na všechny ostatní. On je příklad, kdy zrušení věkové hranice rozhodčího pro profi soutěže bylo dobrým rozhodnutím. Podobnými parťáky dříve byli třeba Jirka Jiřík nebo Petr Hojsík, také velcí nezmaři.

Jsou před námi tedy ještě tři výživné dny. Jakmile najdu trochu energie, znovu se rád podělím o zážitky z místního dění.

Všechny zdraví,

Karel Hrubeš