Pražský rozhodčí se představuje v rámci náborové kampaně Chci pískat, která má za cíl přilákat k práci rozhodčího další nové zájemce.

O rozhodcovských začátcích: „Když se někdo dívá na fotbal v televizi, tak většinou kouká na hráče. Měl jsem to jinak, zaměřoval jsem se čím dál víc na rozhodčí. Líbilo se mi, jak řídí hru a jsou pánem na hřišti v tom dobrém slova smyslu. To byl asi hlavní důvod a impuls, proč jsem se stal rozhodčím také. A zatím nelituju!“

Co pro mě znamená práce rozhodčího: „Přineslo mi to spoustu nových kamarádů a doufám, že také další budoucnost u fotbalu. Zatím mě to moc baví a naplňuje. Člověk musí počítat s tím, že práce rozhodčího je časově náročná. Když jsem začal pískat, během sezony pro mě v podstatě neexistují víkendy. Člověk je delegován klidně na dva, tři zápasy, takže volného času je minimum v kombinaci s cestováním. Ale jsem mladý, teď to neřeším. Jestli něco chci dokázat, musím něco obětovat – jako v každém oboru.“

Moje cíle: „Chci se zkrátka dostat co možná nejvýše to půjde. Snem je samozřejmě naše nejvyšší soutěž, což samozřejmě znamená dlouhou cestu. Ale šance dostat se nahoru je vždycky.“

Rozhodcovský vzor: „Turecký sudí Cüneyt Cakir. Velmi dlouho je na top úrovni v mezinárodních soutěžích, líbí se mi jeho gesta. Na hřišti má respekt a umí sjednat pořádek.“

Největší odřízený zápas: „V aktuální sezoně jsem v 1. B třídě pískal zápas prvního s druhým v tabulce. Padly dvě červené karty, což je můj dosavadní „rekord“. Byl to vyhrocený a velmi rychlý zápas, na který jen tak nezapomenu.“

Pozice osmnáctiletého rozhodčího na hřišti: „Někdy může být úsměvné, že možná nejmladší člověk na hrací ploše řídí zápas. Ale postupně jsem si na to zvykl. Pokud chcete být rozhodčím, nic jiného ani nezbývá. Zvyknete si i na pokřikování fanoušků. Nesetkal jsem se s ničím, co by mě od pískání odradilo. Naopak, baví mě to čím dál víc a chci udělat, abych se dál zlepšoval.“